home,   Pohádky Texty/ NamluvenéBásničky, Hádanky, Rozpočítávadla, Jazykolamy, Ankety, Informace , Objednávka pohádek
 

Na slovíčko .....

 

Nahoru
Mé inzeráty

 

Věděli jste, že KAŽDÝM odemčením
mobilu můžete vydělat nějakou částku?

Jestli chcete poradit jak to nastavit, ozvěte se mi a já Vám s tím poradím. Je to zdarma. Peníze se připisují každý večer a můžete si je buď poslat na účet do banky nebo si za ně vzít kredit na volání.

 

Jak pomáhat kočičkám a pejskům
  bez domova i v útulcích ZDARMA!
Kdo chce pomoci zvířátkům v nouzi, tak může!

 

Vydělávejte voláním a hraním her
SKVĚLÁ aplikace ZDARMA, která Vám vždy, když voláte nebo hrajete hry, bude vydělávat peníze. Vhodné pro PC i mobil.
Zavoláte - zaplatí Vám. Napíšete SMS - zaplatí Vám. Pošlete soubor - zaplatí Vám. Dobré co? A Vy neplatíte nikdy nic ... jen vyděláváte :)!

 

PŘESNÝ ČAS V ČR !
Chcete si seřídit hodiny, hodinky, budík nebo PC?
Přesný čas v ČR. Chcete si seřídit hodiny, hodinky, budík nebo PC?

 

Pohádky pro děti
Stovky krásných Českých pohádek v textu a pár i namluvených pro děti ZDARMA

 

 

KONTAKT

 

Na slovíčko .....

Zkušenější čtenář ví, že lidové pohádky různých národů mají mnoho shodných rysů. A je to jejich krásná vlastnost, vždyť vypovídá o tom, že lidé mívali odedávna tytéž radosti i starosti a že si shodným způsobem vysnívali lepší svět.
Do velké pohádkové rodiny patří i hrdinové neskutečných příběhů tohoto webu. Právem Vám proto připadnou povědomí junáci jako Petr Zrnko nebo princ Zlatohlávek, jejichž bratránci udatně prošli mnoha svízeli i v našich pohádkách. Naopak se asi kolikrát podivujete jménům, jimiž si některé pohádkové příběhy v celé barevné škále přizdobují své císaře a hrdiny. Nemohou se ale všichni jmenovat Honza či Ančí. Jména ale můžete sami obměnit. A zatímco například v našich pohádkách se vyskytuje hojnost všelijakých čertů, postrádali jste je možná zase jinde. Ne že by je cizí pohádky neznaly, ale mnohem více se v ní zabydlili draci ..... od zlomocných nestvůr, které přemůže jen veliká statečnost spojená s dobrotivými silami země, až po tupohlavá, těžkopádná stvoření, na která kurážný venkovan vyzrává svou chytrostí a důvtipem. Lidové pohádky s dračími nemehly patří k těm nejveselejším a nejvtipnějším bezpochyby také proto, že si na nich s chutí brousili jazyk nejlepší vypravěči.
Pohádky se velice dlouho pouze vyprávěly, což na nich zanechává výraznou stopu. První sběratelé je začali zapisovat teprve půl století po tom, kdy českým pohádkám vtiskli literární tvar. A ještě v prvních desetiletích minulého století žila pohádka převážně jen v ústním podání. Vesnice se za zimy stávaly opuštěnými ostrovy, zapadané cesty skutečně vedly odnikud nikam, a přástky, dračky, tácky za nekonečných večerů byly to jediné, čím se lidé mohli pobavit, ale kde si navzájem také vyměňovali své zkušenosti a mnohému se učili. Právě pro tu dlouhou a živou ústní tradici si vypravěč pohádek dává tolik záležet, aby si hned na počátku posluchače připoutal, a nakonec si je často zavazuje pro příští schůzku. A sám někdy vstupuje do děje s takovou vervou, že se bezmála stává jednou z postav líčených příběhů.
Zdálo se mi, když jsem pro Vás pohádky psal, že je slyším vyprávět u teplého ohniště v chalupě pod čepicí sněhu a temnými stíny hor nebo někde u jezera i ve městě .....
Tak tedy šťastnou cestu ze světa pohádek do světa skutečnosti, anebo právě naopak, a někdy na shledanou.

Nad českými lidovými pohádkami

Z celého bohatého fondu lidového vyprávění se od počátku minulého století odborný i umělecký zájem nejtrvaleji upínal k pohádkám; to platí nejen pro české poměry, ale pro všecky evropské země. Může se to zdát až jednostranné, když vzpomeneme na hodnoty, význam a rozlohy pověstí, démonologických povídek nebo humorek. Ale zároveň je to i pochopitelné. Pohádky upoutají víc než jiné folklórní vypravěčské projevy básnickou invencí a fantazií, kompozičním důmyslem a stylistickou kultivovaností. A odborníci se k nim obraceli a obracejí nadto ještě z jiných příčin. Nalézali v nich, nebo si mysleli, že nalézají ozvěny a relikty pradávných lidských mýtů, a zejména stopovali jejich spletité a dlouhověké cesty od národa k národu, z jedné země do druhé, z dávných časů do přítomnosti. Přes onen trvalý zájem se však pojetí pohádky v kulturním povědomí vyvíjelo a měnilo od nadšeného romantického obdivu a úcty až po střízlivou a věcnou skepsi. Erben, Němcová nebo Kubín v ní viděli poselství národní a lidové moudrosti, dědictví starých bájí i obdivuhodný výkon básnivé fantazie a svrchovaného vypravěčského temperamentu a umění.
Naproti tomu jiní, jako třeba V. Tille, v ní spatřovali sice svérázný projev a dokument života lidových vrstev, ale chápali ji v podstatě jen jako pasívní odlesk a plebejskou obměnu vyspělejší tvorby "vyšších" společenských vrstev; a někteří na ni zase hleděli jako na narkotikum a škodlivou čtenářskou potravu pro mladé čtenáře, neboť prý v nich probouzí chorobnou fantazii, vyvolává strach a úzkosti a odvádí je od každodenního života a všedního světa.
V onom rozpětí postojů se promítají rozličné dobové kulturní teorie a proměňující se názory na pohádku a na celý folklór; zrcadlí se v tom i postupné poznávání různých stránek pohádky i jejího místa v literárním a kulturním životě společnosti od sklonku 18. století až po dnešek. Navíc se dá říci, že některé krajní názory se jako základní koncepce pohádky sice jeví jako jednostranné a chybné, ale že obsahují aspoň částečnou pravdu. Pohádka totiž ve svém dlouhém vývoji přijala a v sobě přetavila nejrůznější prvky a vlivy, prastaré i nové, sociální, náboženské, kulturní a literární. Odpradávna na ni působily literární impulsy a vzory, jako středověká exempla, renesanční facetie a švanky a později i populární "knížky lidového čtení" a kalendářová četba, a neustále se ve svém vývoji s literaturou proplétala; ale přesto nelze pohádku, její život a funkci v lidovém prostředí odvodit z literatury a brát ji jako její chudobnější ozvěnu. Autentické lidové pohádky taky obsahují mnohé látky, situace, postavy a mravní postoje, nad nimiž se dnešní čtenář pozastaví, nesou v sobě dost výjevů drastických, obscénních i morálně dvojakých, vždyť se vyprávěly hlavně pro dospělé posluchače a obrážely postoje a morálku vesnického prostředí minulých dob; ale pro tyto látky a složky nelze odmítnout všecky pohádky a celou pohádkovou tradici. Jestliže tedy rozlišíme hlavní od podružného, podstatu od jevů okrajových, pak nalezneme v lidové pohádce opravdovou a originální hodnotu: výraz básnivé invence lidu, zrcadlo jeho životních postojů a zájmů, výtvor jeho vypravěčské vervy a jazykové jistoty a vynalézavosti.
Co je pohádka a jak ji definovat, zůstává i pro odborníky nelehkou otázkou, neboť pohádka v širším slova smyslu má rozmanité obsahy a formy a prostupuje se s jinými vypravěčskými druhy, s pověstí, pověrečnou povídkou, legendou, humorkou atd. Nejspíš by se dala vymezit jako vědomě vymyšlená povídka s bohatším dějem, v níž vypravěč záměrně opouští půdu každodenní skutečnosti a konstruuje z ní a nad ní jiný, fiktivní svět. Dělá to více způsoby: buď spřádá fantaskní děje a staví do nich kouzelné postavy a věci; nebo porušuje dimenze reálného světa a vzájemné poměry mezi lidmi a věcmi, zveličuje nebo zdrobňuje rozměry a vlastnosti bytostí a věcí; anebo porušuje a obrací naruby běžnou logiku věcí a dějů a místo nich nastoluje nový a překvapující řád. Jako básnickou smyšlenku, jako fiktivní, "vylhané" vyprávění, na rozdíl od pověsti, ji brali i vypravěči a posluchači v lidovém prostředí. Z této představy vycházejí i některé její lidové názvy, označující něco smyšleného, vymyšleného: báchorka, bajka, bajat. Neznamená to však, že by pohádce chyběl vztah k životní skutečnosti. Pohádka však není jejím prostým popisem, nýbrž vyjadřuje každodenní svět, život a zkušenosti jako jejich metafora a symbol.
Vlastní jádro lidových pohádek představuje pohádka „kouzelná„, „fantastická„. Její prostředí, děj, figury, reálie překračují hranice každodenního reálného světa. Odehrává se v „sedmdesáté sedmé krajině„, „za onoho času„, „jednou„, „když svět byl obitý deskami„, vystupují v ní rekovní princi, zlatovlasé panny, sedmihlaví draci, obři, černokněžníci, mluvící koně a pomáhající zvířata, objevují se v ní dvoumílové střevíce, létající sedla, čarovné stolečky nebo karty. Princové putují na skleněné nebo diamantové vrchy, ubírají se po cestách z mramoru a olověnými lesy a plují přes červená nebo vřelá moře. Mezi kouzelnými pohádkami se častěji vyskytují povídky s mužským hrdinou, jenž plní nadlidské úkoly, vítězí nad obry, draky a loupežníky, překonává nástrahy a intriky a dospívá k úspěšnému cíli za pomoci lidských nebo zvířecích společníků a kouzelných předmětů. Méně časté jsou mezi kouzelnými pohádkami povídky s ženskou hrdinkou, pronásledovanou, obětavou, dobrosrdečnou a skromnou dívkou nebo ženou, jež nakonec taky šťastně projde všemi ústrky a nesnázemi.
Valnou část pohádkového fondu zaujímají pohádky, jež bývají označovány jako „realistické„, někdy taky „novelistické„. Také u nich posluchači věděli, že naslouchají nikoli pravdivému příběhu, jenž se vskutku stal, ale že se před nimi rozvíjí smyšlený děj, jehož zápletky, akce, postavy vybásnila fantazie. Ale na rozdíl od kouzelné pohádky zůstává v realistické pohádce téměř všecko na půdě skutečného nebo možného. To, co se vypráví, by se mohlo stát, kdyby se našli lidé mimořádné hloupí, popletení a nešikovní, lidé nadmíru důvtipní a lstiví, kdyby se zběhly mimořádně šťastné nebo smolné náhody, kdyby došlo k nadmíru zvláštním, dobrodružným a dramatickým situacím. Kouzelné i realistické pohádky vycházejí ze života a skutečnosti. Zatímco kouzelné pohádky jsou jejich poetickou a fantastickou metaforou a symbolem, realistické pohádky každodenní život, situace a postavy stylizují a hyperbolizují. Realistická pohádka má více odstínů. Jedna její část směřuje k dobrodružné povídce, plné akcí, zápasů, nástrah, smrtelného nebezpečí; jiná část realistických pohádek vypráví romantické a sentimentální příběhy, v nichž láska, věrnost, rodinná pouta a mravní city dostávají přední místo; někteří odborníci vydělují jako zvláštní skupinu i pohádky "novelistické" v užším smyslu a rozumějí jimi podivuhodné příběhy ze všedního venkovského a městského života. Nejčastěji se mezi realistickými pohádkami vyskytují povídky humorné a satirické, jež stavějí na rozmarném ději, baví a překvapují posluchače důmyslnými nápady, šibalskými kousky, hloupými činy nebo neuvěřitelnými náhodami. Komický obsah má rovněž poměrně malá skupinka pohádek "Lhářských", "prášilovských". Těží komický efekt z toho, že podávají svět z překvapivého úhlu, že jej převracejí naruby, že jej hyperbolizují nebo rozbíjejí jeho běžný řád: pasou se v nich včely velké jako ovce, voda zamrzne v parném červenci, hrdina zapadne po krk do bažiny a odběhne si domů pro lopatu, aby se z ní vykopal atd. Zvláštní a vyhraněnou skupinu představují taky zvířecí pohádky, pohádky o zvířatech, v nichž posluchače baví důvtipné, žertovné nebo dobrodružné činy mazané a zlomyslné lišky, hloupého vlka nebo medvěda, v nichž vystupují a jednají kozy, zajíci, berani, psi, kočky, raci, havrani, čápi nebo kohouti a slepičky. Na rozdíl od literární bajky, jejíž tradice se táhne od antiky a středověku, není folklórní zvířecí pohádka záměrnou a průhlednou alegorií lidského světa a pokřiveným zrcadlem lidských povah a skutků a nesměřuje přímočaře k didaktickému poučení a morálnímu vývodu. Zvířecí pohádka rozvíjí samostatný dobrodružný děj, chce hlavně pobavit a překvapit.
Legendární pohádky čerpají z náboženské tradice a křešťanského bájesloví a v lidovém podání zdomácněly pod vlivem středověké a barokové církevní literatury; svatí, bůh, Kristus v nich vystupují jako hlavní aktéři. Z této málo početné skupiny se největší oblibě těšily žertovné epizody o putování Krista a Petra. Rozdíly mezi jednotlivými pohádkovými skupinami se projevují ve všech jejich složkách. Zatímco v kouzelné pohádce se objevuje hlavně vznešený aristokratický svět králů, císařů a knížat a děj se odehrává na nádherných zámcích, v cizokrajných a smyšlených krajinách, vyprávějí realistické pohádky příběhy z každodenního vesnického a městského prostředí, mizejí z nich nadpřirozené bytosti a kouzla a hrdiny se v nich stávají sedláci, chalupníčci, řemeslníci, kupci, písaři, vojáci. Kouzelné pohádky taky rozvíjejí děj víc do šířky a stavějí jej symetricky buď trojstupňovitě (tři bratři odcházejí do světa, tři draci, tři úkoly), nebo podle dvojdílného principu (dvě dívky, jedna hodná a druhá zlá). Naproti tomu realistické i zvířecí pohádky onen kompoziční řád narušují a rozpřádají děj volně a mnohem méně se v nich objevují dekorativní stylistické prvky a obraty, jako jsou číselné šablony (trojice a její násobky, sedm, čtrnáct), ustálené vstupní a závěrečné formule, rýmované vložky atd.
Starší pohádkové sbírky naznačují, že ještě na počátku minulého století se pohádky vyprávěly hojněji. Ale co do počtu zaujímaly v celém vypravěčském repertoáru vždycky poměrně skrovné místo a stály ve stínu jiných vypravěčských druhů. Lze odhadnout, že na českém území kolovalo zhruba dvě stě padesát pohádkových typů, tj. samostatných ucelených epických osnov, a ty pohádkáři stále vyprávěli a obměňovali. Pověstí, pověrečných povídek a humorek žilo v lidovém podání mnohonásobně víc a vyprávěly se častěji. Ze všech odrůd pohádky se nejvíc vykládaly pohádky realistické a z nich hlavně žertovné; ty se rovněž udržely v podání nejživěji a nejdéle. Kouzelné pohádky, pohádky o zvířatech a legendární pohádky se vyskytovaly méně a taky rychleji vymizely z živé ústní tradice.
České pohádky se častokrát vyhlašovaly, podobně se to dělo u jiných národů, za zrcadlo národní a lidové duše, za básnické poselství jeho dlouhověké moudrosti. Srovnávací bádání však objasnilo, že pohádky vlastně mají více než jiné folklórní projevy, než třeba pověst nebo píseň, mezinárodní povahu. Dějové osnovy a zápletky pohádek žijí v obměnách po všech evropských zemích, pohádky všech národů vyslovují stejné mravní principy a životní pravdy, objevují se v nich téměř shodné postavy a vyskytují se stejné nebo podobné kompoziční a vypravěčské postupy. V tom se jeví pohádka jako nadnárodní jev a jako společný produkt a majetek mnoha národů, hlavně evropských. Přitom se uvnitř mezinárodní tradice zformovaly některé větší celky s těsnějšími vnitřními vazbami.
České pohádky se řadí do celku pohádek západoslovanských a středoevropských a s nimi se nejvíc kryjí její látky i její poetika. Jednotlivé národy jen zcela vzácně vymyslely vlastní pohádkové osnovy. Přesto však vtiskly mezinárodním schématům osobitou pečeť. Obměnily dějové šablony a postavy, často přenesly jejich děj do domácího prostředí, do své krajiny, vesnic a měst, vpletly do nich zlomky vlastních dějin, životních zvláštností a obyčejů nebo své mentální a názorové postoje. Taky vývoj pohádky probíhal v různých zemích různě, někde rychleji a jinde pomaleji, neboť se přizpůsoboval domácím hospodářským, společenským a kulturním poměrům. V oné aklimatizaci a domácím koloritu vlastně nejvíce a nejvýrazněji promlouvá domácí prostředí a národní tradice.
To lze pozorovat i na české pohádce. Nápadný i příznačný je její celkový sklon k civilnímu a humoristickému pojetí. I kouzelné pohádky vypravěči častokrát přenesli do reálného prostředí, setřeli nadpřirozené rysy a nahradili je profánními, obdařili aristokratické postavy nebo kouzelné bytosti civilními a pozemskými vlastnostmi i zevnějškem a podobně vykreslili i krajinu, stavby atd. Mnohá kouzelná pohádka jako by se stala novelistickou dobrodružnou povídkou s kouzelnými motivy a detaily. Svět české pohádky je málokdy monumentální a její rekové zřídka vystupují pateticky; jejich hrdinství se projevuje prostě, samozřejmě, pozemsky. Hrdinové i pobočné figury jsou prostí lidé, kteří si vždycky vědí rady, mají obyčejné pozemské vlastnosti a záliby. Někdy dovedou vypravěči vykreslit výrazné figurky, jako by rovnou vzaté z nějaké staré vesnice nebo městečka: bezstarostného, lehkomyslného ševce, zakřiknutého sedláčka, jehož mění úspěchy v sebevědomého furianta, dobromyslného milujícího otce nebo obětavou, trpělivou a oddanou ženu atp..
Civilnímu a realistickému pojetí odpovídají i kompozice a styl. Česká pohádka, a to i pohádka kouzelná, často opouští pravidelnou výstavbu podle principu trojice nebo kontrastní dvojice, zříká se dekorativních číselných šablon a stylistických formulí. Tyto rysy sílí hlavně od poloviny 19. století i v pohádkách jiných evropských národů a označují se jako "demytizace", "modernizace", "zcivilnění" pohádky. Dá se však říci, že v české pohádce se tato tendence prosadila zvlášť silně a výrazněji než třeba v pohádce slovenské. Krajové rozdíly se v české pohádce jeví poměrně slabě a vystupují méně ostře než v pověsti. Ale přesto mají některé regiony své zvláštnosti, jež je odlišují od pohádek jiných krajů. Zdá se (pokud to nejsou jen důsledky nerovnoměrného sběratelského zájmu), že nejživější pohádkovou tradici měly v Čechách hlavně Chodsko a Podkrkonoší, na Moravě její východní části, hlavně Valašsko; bohatá a pestrá se jeví i tradice slezská. V těchto krajích se pohádka taky udržela v živém podání nejdéle.
Do pohádek na východní Moravě pronikly některé látky a motivy příznačné pro tradici slovenskou nebo vůbec východoevropskou a balkánskou, jindy se tyto spojnice projevují v pojetí a jménech postav a pohádkových bytostí, ve formulích, veršovaných vložkách. Slezské pohádky zase vykazují zřejmé vztahy k pohádkám polským, ať už se to týká některých látek, motivů nebo formulí. Regionální a místní zabarvení dostaly některé pohádky i tím, že v nich zdomácněly typické prvky místního života, zvyků, krajiny, kroje atp.
Dnešní člověk zná pohádky jen z knížek, z rozhlasu, jeviště, kina nebo televize. Ale folklórní pohádka původně žila jako ústní vyprávění v kruhu posluchačů. „Pohádka se rodila,“ napsal K. Čapek, „z potřeby vypravovat a z rozkoše naslouchat„a právě bezprostřední a improvizovaný přednes a poslech jí dávaly nejvlastnější podobu a propůjčovaly jí kouzlo okamžiku. Bohatý pohádkový děj si žádal vypravěčskou pohodu, čas a atmosféru. V životě minulé vesnice se takové situace naskytly často a pravidelně, hlavně v zimě, večer a o svátečních dnech. Družnost a pospolitost určovaly společenskou normu života na starém venkově; sousedé a příbuzní se rádi a často navštěvovali, od podzimu a přes celou zimu, když skončily polní práci, se každý den držely po chalupách dlouhé besedy a na nich se scházel početný kruh známých, předl se len nebo se dralo peří. V odborné literatuře i v beletrii se najdou nesčetné letmé zmínky i barvité popisy oněch schůzek a besed, na nichž se zpívalo, předčítalo z knížek a kalendářů, vyprávělo. „Zimní dobou, ale také v létě po práci, rád si náš lid pobeseduje. Rozcházejí-li se známí, neopominou se druh druha a družka družku zváti:, Dondi k nám na besedu!' A také po dětech se vzkazuje bližší i vzdálenější přízni, a především sousedům jakožto největší ,rodině':,Mamička a tatínek Vám vzkazujú, abyste k nám došli na besedu!' ..... ,Na kus řeči' zve soused souseda, sousedka sousedku, zvláště v nedělní odpoledne ..... , a kdo přijde do stavení, toho pobízejí: ,Sedněte si u nás, abyste nám neodnésli spánku!' Po chvíli hospodyně podá příchozím chleba pobízejíc je:,Ukrojte si našého chleba, abysme mohli usnúť!' Nebo:,Ukrojte si hodný, aby se nám urodilo!' A tak se jich naschází plná jizba, muži kouří z fajek, nejstarší nebo nejřečnější host mívá hlavní slovo, mluví se o hospodářství, o tom, co je nového v dědině a tak ,na besedě velice chvilka unde'. Děti zalezou někam do koutka na truhlu a tam si hrají nebo poslouchají výklady starších. Hospodář jakožto hostitel sedí s hosty kolem stolu, ostatní domácí sedí ledakde po židlách a lávkách. A tak se besedníkům, stáhne chvíla' do klekání nebo až do trúbení ponocného (deset hodin), načež se rozcházejí buď najednou, nebo porůznu. Hospodyně nebo hospodář chodí za nimi zavřít, tj. vyprovodí je k domovním dveřím, kdež se s nimi rozloučí.“ Takové sousedské besedy se držely všude a místy měly i zvláštní krajové názvy ..... hejty, hyjty, pobejtky, toulačky, hratvy. V ovzduší sousedských besed, jež se odbývaly buď jen kvůli společné zábavě, nebo na nichž se společně předlo, dralo peří, šilo a vyšívalo, loupala se kukuřice atd. , se tedy udržovala a ožívala pohádka. Také večerní rodinné besedy v jizbě, černé hodinky dospělých a dětí, než se všichni rozešli spát, dávaly příležitost k vyprávění pohádek. "Povážíme-li, že přástky trvaly od podzimka až do jara skoro nepřetržitě," napsal jeden pamětník z konce minulého století, „že na těchto se scházívala každého večera mládež skoro celé dědiny, že se každý den přednášely na nich zkušenosti a novoty denní, vyprávěly nové a nové pohádky, pochopíme, čím ty přástky našim předkům byly a proč se tolik na ně těšívali ..... "Proto taky ústup a zánik sousedských schůzek a besed, přástek, draček a všech podobných pravidelných besed a zároveň šířící se nové formy zábavy a rozptýlení, četba, divadlo, rozhlas, kino a v posledních desetiletích i televize, byly jednou z příčin, proč se lidová tradice postupně oslabila a proč se živá, vyprávěná pohádka stala vzácností. Aby pohádka zapůsobila na posluchače a podmanila si je, záleželo na vypravěči. „Sejde na mistrovství vypravěče, jak umí látku zmoci,“ napsal J. Š. Kubín, jenž sám poznal desítky pohádek. Už více než půl století věnují cizí i naši badatelé soustavný zájem vypravěčům, interpretům lidové prózy. Poznali mimo jiné i to, že každý vynikající vypravěč dává přednost vybranému, "svému" druhu, jeden pověsti, jiný pověrečné povídce některý humorce nebo anekdotě.
Pohádka kladla na vypravěče zvláštní a větší nároky než jiné druhy folklórního vyprávění. Žádala po něm obsáhlou a živou paměť, fabulační zálibu, smysl pro výstavbu děje a kresbu figur, výmluvnost a jazykový cit, schopnost názorného přednesu. To proto, že pohádka má rozvinutý děj, mnoho situací a poměrně širokou galérii postav, a taky že není jako pověst v prvé řadě pouhou referencí o nějakém faktu nebo události, ale že směřuje k uměleckému tvaru a chce si posluchače podmanit jako básnická skladba a výkon.
Repertoár českých pohádkám byl poměrně omezený; dobrý pohádkář znal obvykle dvacet až čtyřicet pohádek, jen výjimečně i víc. Posluchači si vynikajících vypravěčů vážili. Jejich vědomý obdiv k pohádkářskému kumštu ilustrují bezprostřední výroky lidového publika:

  • „pojdal by od rána do večera a zasej nazpátek“
  • „jedna pohádka stačí na celý večer“
  • „humíl sesadit, že by to tak nevytískli v knize“
  • vypravěč byl jako „živá kniha“
  • „kdekdo se té paměti divil“
  • „uměl mluvit celým tělem“

Rozhlášené a ceněné pohádkáře sousedé pravidelně zvali na besedy, neboť zaručovali poutavou celovečerní zábavu. Z toho, co pohádkářích víme, se zdá, že patřili spíše k chudším vrstvám, patřili mezi nádeníky, domkáře, řemeslníky, ba i mezi vandrující lidi a žebráky. Zvláštní význam pro život pohádky měli v českém prostředí „lidé světem jdoucí„, totiž všemožní putující řemeslníci a obchodníci, formani, vandrovní nádeníci a žebráci, jakých kdysi chodilo po venkově a městečkách celý rok mnoho. Lze pozorovat některé rozdíly mezi mužskými a ženskými pohádkáři: muži si libovali více v dramatických, aktuálních nebo komických námětech a pojetí a formovali svůj repertoár z širších místních i vzdálenějších zdrojů, neboť se jako vojáci nebo za prací častěji a na delší dobu dostávali za hranice domovské obce, kdežto ženy čerpaly svůj pohádkový fond převážně z rodinného a místního okruhu. Kouzlo, jež pohádka u posluchačů vyvolávala, tkvělo z valné části v její interpretaci, v improvizovaném přednesu. Působila na něj celková atmosféra besedy a spoluvytvářeli ji také sami posluchači. Nebyli jen pasívní kulisou vyprávění, ale ovlivňovali vypravěče v tom, co a jak má vyprávět. Doprovázeli jeho pohádky smíchem i projevy strachu nebo nesouhlasu, vměšovali se do přednesu dotazy, doplňky a komentáři, takže vlastně okamžitou podobu pohádky spoluvytvářeli. Takovou vypravěčskou situaci popsal F. Bartoš:
„Velmi zajímavé jest pozorovati účastenství, se kterým posluchačstvo příběh pohádkový sleduje. Tu ten, tu onen projevuje hlasitě své podivení, svou spokojenost nebo nespokojenost se skutky osob jednajících: ,No hleďte!' ,Ten tom dál!' ,Ten býl hlupý!' ,Že ešče chvilku nepočkát!',Dobře mu tak!' atd. , tu zase, když pohádkář na chvilku ustane, následuje všeobecný rozhovor a rozumování o tom i onom.“ Protože za posledních asi osmdesát let popsali V. Tille, J. Š. Kubín, J. F. Hruška a jiní větší počet vynikajících pohádkám z různých krajů (nejdůkladněji A. Satke v monografii o hlučínském vypravěči J. Smolkovi), víme také, že se mezi nimi vyskytují rozdílné typy. Jedni rozvíjejí hlavně dějovou, dynamickou osnovu pohádky, druzí akcentují pasáže popisné nebo lyrické, anebo dovedou živě vykreslit figury; jedni vkládají do vyprávění prvky subjektivní nebo přímo autobiografické, kdežto druzí udržují od děje a postav objektivní odstup. Někteří vypravěči ("tvořiví", "novátoři", "improvizující") umějí pohádku při každém přednesu obměňovat, některé místo zdůrazní, jiné potlačí, některý motiv vypustí, jiný tam vsunou nebo obmění. Naproti tomu vypravěči "pasívní", "reprodukující", se pevněji drží zapamatované osnovy a odchylují se od ní zřídka a málo. A Je vždycky byl každý nový přednes pohádky novou variantou a novým zněním. Proto posluchači uměli naslouchat starým a známým pohádkám znovu a znovu, podobně jako si dnešní divák zajde na novou režijní a hereckou inscenaci divadelní hry, třebaže ji už vícekrát v jiném provedení viděl.
Lidová pohádka všude z živého podání skoro úplně vymizela. Už na konci minulého století mínil F. Bartoš, jeden z nejlepších znalců lidové tradice, že „sběrateli málokde již kyne žeň hojná„, a podobně mluvili i jiní sběratelé a badatelé, mezi nimi r. 1911 J. Polívka:
„Pohádkám našim hrozí nepochybný zánik. Možná že hojné otiskování ještě je udrží nějakou dobu při životě.“ I když se ony předpovědi ukázaly později jako příliš chmurné a v posledních desetiletích se našli a podnes se ještě najdou pohádkáři udržující starou pohádkovou tradici, jsou to už jen výjimky a zbytky někdejšího bohatého života. Přesto však lidová pohádka zakotvila jako živá hodnota v národním kulturním povědomí, třebaže ne ve své původní podobě. Ujaly se jí věda, literatura, loutkové scény, divadlo a po nich rozhlas, film a televize. Od počátku 18. století totiž nastal onen proces, jejž literární historikové nazvali „včleňováním„folklóru do literatury a jejž národopisci označují jako literární a umělecký „folklorismus„; rozumí tím adaptace a druhotné šíření folklóru literaturou a jinými technickými uměleckými formami nebo institucionálními cestami. Programový vědecký a literární zájem o českou pohádku se probudil na počátku minulého století pod vlivem evropského romantického hnutí. To povýšilo život a projevy lidových venkovských vrstev na mravní a umělecký ideál národa. Náhodné a rozptýlené záznamy a drobné zmínky o pohádkách se sice najdou už v starší literatuře. Počínají u Kosmy a Dalimila, v díle Claretově, ve veršovaných satirách Hradeckého rukopisu a ve spisech Ctibora Tovačovského z Cimburka a pokračují v sbornících renesančních facetií a švanků i v pozdějších tzv. knížkách lidového čtení; jsou to zlomky, regesty nebo literární adaptace kouzelných, žertovných i zvířecích pohádek a všecky mají cenu jako vzácné doklady nejstarších dějin české folklórní pohádky. Ale teprve romantismus objevil na prahu 19. století lidovou pohádku jako národopisný dokument, na němž může věda stavět výklady o minulosti, životě a duši národa, i jako uměleckou hodnotu, z níž může vyjít národní literatura a umění. První romantičtí ctitelé české pohádky, patřili mezi ně J. Malý, V. Krolmus, M. Mikšíček, však většinou ztroskotali nebo dosáhli jen skrovného výsledku. Trvalo až do čtyřicátých let 19. stol. , než česká kultura samostatně a tvořivě nastoupila cestu, kterou evropskému národopisu a literatuře ukázali bratři Grimmové vynikajícím souborem německých pohádek. V tomto zakladatelském období ještě splýval odborný zájem a umělecký záměr vjedno. Literární stylizace a záznamy českých a moravských pohádek z pera B. Němcové, K. J. Erbena a B. M. Kuldy daly solidní východisko k příštímu vědeckému výkladu české folklórní pohádky. Zároveň však znamenaly, což platí zejména o pohádkách Erbenových a Němcové, svrchovaný literární čin, připravily novodobé české próze půdu k zobrazení venkovského prostředí a postav, oživily ji svěžím lidovým jazykem a staly se trvalými hodnotami českého písemnictví. Po Erbenovi, Němcové a Kuldovi však nastala na delší dobu stagnace. Pohádkové sbírky objevující se po polovině 19. století znamenaly odborný i literární průměr a podprůměr, vycházely hlavně krajové soubory, zaměřené jako dětská a populární četba a jako výchovné lekce. K obratu došlo až na sklonku století. V národopise, jenž si tehdy budoval nové teoretické a metodologické základy, se prosadil požadavek věrného, doslovného zápisu z úst lidu bez vší obsahové cenzury a bez literární retuše. Co započal V. Tille pohádkovou sbírkou z okolí Rožnova na Valašsku (1888), to rozvinul do šířky a dovedl k dokonalosti zejména zanícený sběratel J. Š. Kubín u kladské menšiny a v Podkrkonoší. Zájem tehdejší sběratelské školy se obracel nejen k textům pohádek, ale i k osobnostem a umění pohádkám; v tomto směru přispěl svými chodskými sběry také J. F. Hruška. Novou sběratelskou činnost provázela od konce století rozsáhlá práce badatelská, orientovaná hlavně na srovnávací problémy a na vztahy mezi lidovým podáním a literaturou. V. Tille, a zejména J. Polívka stanuli mezi nejčelnějšími světovými badateli nad pohádkami prvních desetiletí našeho století.
Tyto sběratelské a badatelské výsledky se staly východiskem pohádkoslovné práce až dodneška. Výzkumy v nejrůznějších regionech přinesly stovky nových zápisů pohádek, do ohniska odborného zájmu se dostaly i nové otázky: národní a krajová specifičnost, poměr literatury a folklórního vyprávění, variabilita a vývoj pohádky, a zejména osobnosti a umění vynikajících pohádkářů.
Od časů Erbenových a Němcové však lidová pohádka zůstala také živou energií a podnětem ve vývoji národní literatury, i když se intenzita a směr jejího vlivu čas od času měnily. V polovině minulého století lidová pohádka plodně působila na počátky novočeské prózy. V dalším vývoji však měla i další funkce. Spolu s jinými folklórními projevy, s pověstmi, říkadly, hádankami a písněmi, se stala stabilní a podstatnou částí dětské literatury a četby. Vtiskla také zvláštní rysy tzv. regionální literatuře v různých krajích: co znamenají Hruškový a Baarovy literární pohádky pro chodskou krajovou literaturu, to jsou Kuldovy, Bayerovy nebo Václavkovy pohádky pro regionální písemnictví valašské. Na druhé straně se však právě prostřednictvím literatury dostaly původně krajové a místní pohádky do širokého národního povědomí a staly se majetkem celonárodním. Z dlouhého vývoje vztahů mezi folklórní pohádkou a literaturou je zřejmé, že spisovatelé se k ní stavěli různým způsobem. Někteří se snažili zůstat věrni původnímu znění folklórní pohádky a převáděli je a transponovali do literární podoby (B. M. Kulda, J. F. Hruška, J. Horák). Naproti tomu jiní vyšli z jejího ducha, z jejich motivů, situací a jazyka, ale mířili k volné variaci a samostatné kompozici (J. Mahen, V. Martínek, J. Drda, V. Čtvrtek). Z rodokmenu folklórní pohádky vznikla v poslední čtvrtině 19. století jako její paralela tzv. umělá pohádka (J. Karafiát, bratři Čapkové, A. Mikulka) a z ní se postupně odštěpily ještě další modality, zejména tzv. moderní pohádka, jež se snaží uchopit pomocí pohádkové fantazie současný svět a jeho sociální a technickou skutečnost. Z toho všeho je vidět, jak dlouhý, složitý a mnohostranný byl vliv folklórní pohádky na literární vývoj a kolik měl odstínů a stupňů. Nezůstal však omezen jen na literaturu. Lidová pohádka se dostala v rozmanitých formách, od věrné transpozice až po volné variace na pohádkové motivy, i na loutkové jeviště a na scény činoher (J. Zeyer, V. Dyk, J. Drda) a oper a v nové době se jí hromadně ujaly rozhlas, film a televize a čerpají z ní bohatěji než kdysi literatura. Vyvinul se široký a různorodý proud literární a umělé pohádky. Na počátku tohoto proudu stojí jako zdroj a inspirace folklórní pohádka, ale už jenom někdy v něm prosvítá její pravá a původní podoba.

 

 

 
 

Z pohádky do pohádky

www.abatar.cz

Ochrana osobnich udaju